Čarodějnice - minulý život

Vždy, když se v mém životě objevil nějaký důležitý muž, během tří měsíců se mi otevřel s ním minulý život – mohla jsem tak nahlédnout do příběhů, které jsme spolu už dříve žili a pochopit různé souvislosti v tomto životě.

U mého nynějšího muže to bylo však jinak. Téměř dva roky jsem neviděla žádný střípeček minulého života s ním. Ať jsem se nalaďovala jak jsem chtěla, žádná vize se neobjevovala. Brala jsem to tak, že ještě nejspíš nejsem připravená odhalit pravdu z dávné minulosti.

Jednoho dne však nastal zlom. Večer, když jsem šla spát, se mi odkryl kousek našeho společného minulého života.

Již dříve před lety jsem psala o své vizi, kdy jsem byla odsouzena za čarodějnictví a nyní jsem viděla, jakou roli v tom hrál i můj nynější manžel.

"Můj muž byl tehdy pověřen tím, aby "posbíral" čarodějnice v kraji, odvést je k soudu a nechat potrestat. Svůj úkol bral velice zodpovědně, chtěl mít svůj kraj čistý od všeho zlého. Věřil, že dělá správnou věc.

Jednoho dne přijel na bílém koni i do mé vesnice. Sebevědomý a s jasným cílem splnit své poslání, splnit přání jak svého pána, tak i Boha. Mám pocit, že spíše sloužil církvi, ale nevím to jistě.

Do vesnice dorazil i se stráží, která hledala mě. Když mě našli, stráž mě donutila kleknout na zem. Rytíř na bílém koni se na mě podíval a zarazil se. Zaujala jsem ho, bylo to na něm poznat. Byla jsem mladá a pohledná blondýnka. Seskočil z koně a pomohl mi zase se zvednout. Nicméně pak si vzpomněl, za jakým účelem přijel, rychle se vrátil do své role, zavelel, ať mě odvedou k soudu. Nepomohlo mé vysvětlování, že pouze sbírám bylinky, které léčí nemocné lidi. Nezabraly ani prosby a naříkání. Rytíř nechtěl nic slyšet, nezajímaly ho moje řeči, jako kdyby byl imunní. On měl svou pravdu, které věřil a cokoliv jsem řekla, byla pro něho lež a výmluva.

Sebejistě opět naskočil na koně a jelo se k nějakému panství. Odvedl mě na smrt."

Celé zajímavé na tom je, že v nynějším životě od začátku mého vztahu s mým mužem jsem měla problém postavit se sama za sebe. Pokaždé, když jsem chtěla prosadit svůj názor, cítila jsem stažený žaludek, bylo mi zle a cítila jsem paniku. Tyto pocity jsem u sebe zkoumala dlouho, protože jsem nechápala, proč to tak cítím, jaký je důvod, když mi fyzicky nikdy neublížil a nekřičel na mě. Pravdou však je, že kolikrát mi přišlo, že mé názory stejně nebere vážně a já pak vnitřně rezignovala a přestala mu cokoliv vysvětlovat. Byla jsem přesvědčená, že to stejně nemá smysl, že je to jen ztráta času a energie.

Po tom, co jsem viděla kus minulého života, ta vnitřní panika zmizela, necítila jsem takovou tíseň. Zůstala "jen" nechuť cokoliv vysvětlovat. Také mě po tomto příběhu napadla první věc, že nyní se má můj muž o mě postarat.

Abychom však doplnili tento minulý život, musíme se vrátit o pár let později, kdy jsem byla provdaná ještě za prvního manžela.

Nepamatuji si už, jak jsem narazila na jednu pražskou paní, která prováděla regrese, ale sešla jsem se s ní u mé sestry v Praze. Ani si už nevzpomínám, jak se tato paní jmenovala, každopádně provedla mě meditací a pak vedla do mého dětství. Objevil se přede mnou obraz, kde si jako malá hraji s autíčky mého bratra, kterému byly v té době zhruba dva roky. Jedno autíčko má na sobě trochu odlepenou nálepku, tak jsem jí rovnou celou strhla. Pak se objevuje další scéna: nevlastní otec zuří, drží autíčko v ruce a ptá se, kdo odlepil nálepku. Jeho oči jsou přísné a zlé. Neodvažuji se říct pravdu, mám strach. Proto zapírám, že jsem to odlepila já. Můj malý bráška se neumí moc bránit, takže nevlastní otec obrací hněv na něho a dostane výprask. Je mi z toho zle. Nechápu, proč kvůli nálepce na autíčku musíme prožívat tolik bolesti. Ničí mě bráškův pláč, cítím takovou vinu, že kvůli mně trpí, ale strach mi pořád nedovolí promluvit, nechci být bita i já.

Paní z regrese mě nechce už pouštět dál, protože jí "skáču" do minulého života, které se týká nějakého tajemství. Vrací mě zpět do reality, s minulým životem se jí pracovat nechce, což mi přijde škoda.

Doma však se mi samovolně odkrývá příběh z minulosti:

"Jsem mladá dívka, odsouzená za čarodějnictví a to jen kvůli tomu, že znám léčivé účinky bylinek. Stojím před nějakým soudcem, který má kolem sebe několik mužů a také zhruba 20 lidí, kteří jsou zahaleni v černý pláštích, přes hlavy mají černé velké kapuce, aby jim nebylo vidět do obličeje.

Soudce vyřkl rozsudek, který rozhodl o ukončení mého života. Ptá se lidí v černých pláštích, zda s tím souhlasí. Všichni svorně kývnou hlavou, že ano. Snažím se někoho z nich poznat, ale je těžké zahlédnout něčí tvář. Při kývnutí hlavou však přeci jen poznávám jednu osobu, je to můj nynější bratr. V minulém životě vnitřně nesouhlasil s mou smrtí, bylo mu to proti srsti, ale neodvážil se cokoliv říct, netroufl si postavit se za mě, protože pak by i jeho čekala smrt, takže raději souhlasí s tou mojí.

Měla jsem zvláštní trest. Zavázali mi ruce, které pak přivázali na větev stromu a nechali mě tam viset tak dlouho, dokud jsem neumřela hlady a vyčerpáním. Konec tohoto života jsem však už viděla dost mlhavě."

Když jsem se probrala z této vize, napadly mě dvě věci – první, že jsme si s bratrem splatili dluh a druhá, že to bylo velice chytré, že si lidé zakrývali tvář kapucí, protože v dalších životech je těžké je identifikovat.

Jakmile začnete odkrývat minulé životy, možná uznáte, jak je to fascinující, jak se některé vztahy v tomto životě vytvoří, aby byla energie z minulosti pročištěna. Staré křivdy a bolesti. Každý život je nová šance na nápravu, na změnu, na nový příběh…