Můj domácí porod

Byla jsem v pátém měsíci těhotenství, když jsem se rozhodla, že porod syna proběhne doma pouze za asistence manžela. Termín porodu byl určen na polovinu května, v dubnu měl být uveden v platnost zákon o zákazu porodů doma za pomocí porodní asistentky. To byl také hlavní důvod, proč mě všechny porodní asistentky odmítly, když jsem je žádala o pomoc při domácím porodu. Do pátého měsíce jsem aktivně cvičila mohendžodaro - tatra jogu, takže jsem si věřila, že po fyzické stránce vše zvládnu sama. Tím začalo mé velké studium o porodnictví. Někteří známí si myslí, že jsem se rozhodla porodit doma a hotovo, ovšem bylo to období věčného studování jak na fyzické tak duševní úrovni.

Do ruky se mi dostala kniha Aby porod nebolel - úžasná kniha od Lucie Groverové. Pomohla mi převážně s vnitřními obavami typu: a co když bude mít dítě omotanou pupeční šňůru kolem krku, co když nastanou nějaké komplikace, co když budu moc krvácet? Moje mysl dokázala vymyslet nespočet důvodů, proč se bát rodit doma bez odborné asistence. Má duše však zase říkala, že jako žena mám v sobě zakodováno, jak správně a ve zdraví porodit.

Začala jsem vyhledávat články od M. Odenta, V. Marka, J. Duška - jak málo žen píše či mluví o přirozeném porodu - a zkoumala, jak porod vlastně probíhá po fyzické stránce, co je potřeba udělat s pupeční šňůrou a placentou, jak se chovat k miminku, co je pro něho nejlepší.

Když jsem cítila, že už toho vím dost, nastaly jiné obavy - jak zapsat dítě na matriku, když nebudu mít lékařskou zprávu? Začalo tedy nové studium a to našich zákonů. Podle jednoho z nich je možné zapsat dítě na matrice i bez lékařské zprávy - pokud rodičce nebyla poskytnuta lékařská péče, tak matrika je povinna zapsat dítě pouze na základě ústního ohlášení jednoho z rodičů do tří dnů od porodu.

Konečně nastal den, kdy se Mareček hlásil o slovo, že chce na svět. Byl večer, starší děti už spaly. Byla jsem odhodlaná rodit do vody ve vaně. Předem jsem si koupelnu upravila tak, abych se v ní cítila příjemně - nakoupila květiny, rozmístila svíčky a solné lampy, koupila mořskou sůl. Když jsem měla napuštěnou plnou vanu, zapálené svíčky, uvědomila jsem si, že do vody rodit nechci. Táhlo mě to spíše do pracovny, kde hořel v krbu oheň.

Mareček si dával na čas. Upřímně obdivuji všechny ženy, kterým se podařilo rodit bez bolesti a ještě při tom zažívaly příjemné pocity. Já bolesti pocítila silně, jediné co pomálo, bylo jakési zpívání "aaaaaaaaaaaa". Plodová voda mi už praskla, ale stále jsem byla málo otevřená. Nechtěla jsem nic uspíšit, dávala jsem synkovi čas, přesto ve mně vládl neklid. V hlavě se mi objevovaly myšlenky, jestli přeci jen nezajet do porodnice, má vnitřní žena to však nedovolila, věděla, že to zvládnu.

Pomalu se začínalo rozednívat, šest hodin jsem už byla v bolestech a stále málo otevřená. Věděla jsem, že za chvíli budou vstávat děti a to mě trochu vzchopilo. Přešla jsem do podřepu, držela se stolku a pořádně několikrát zatlačila - orgasmus jsem při tom opravdu necítila, jako některé ženy.. Upřímně si myslím, že ve fázi, ve které jsem se ocitla, by v porodnici zvolili císařský řez, neboť by nevěřili, že jsem schopná protlačit dítě ven. I já chvilkami pochybovala.

Můj muž (již bývalý) Petr celou dobu porodní mlčel, nic nekomentoval, ničím nestresoval. Byla jsem mu za to moc vděčná, že mi nechal můj rytmus a nestažil se do toho nějak zasahovat. Vždy jen přiložil polínko do ohně a šel si zase lehnout, čekal až na ten závěrečný okamžik, kdy bylo potřeba, aby Marečka chytil a ošetřil.

Mareček vyklouzl ven bez pláče. Jelikož jsem byla v podřepu a zády k Petrovi, nevěděla jsem hned, zda je syn v pořádku. Až po chvíli si trochu zaplakal - neměl důvod se rozčilovat hned při začátku.

Petr mezitím uvázal pupeční šňůru, opláchl Marečka v připraveném lavoru a já se soustředila na "porod" placenty. Upřímně, byla jsem vyčerpaná, ale uvnitř jsem cítila radost a pýchu na sebe sama, že jsem opravdu dokázala porodit sama. Navíc v takovém případě je vztah k narozenému miminku uplně jiný, než když nám je vše "nadiktováno" co a jak.

Pupeční šňůru jsme se snažili odstřihnout co nejpozději. Mareček působil zdravým dojmem, což za pár dní potvrdil i doktor.

Mareček byl velmi klidný - nikdo ho neodnášel ode mě, nikdo ho neočkoval, nikdo ho nenavlíkal do oblečení. Týden jsem mu nedala nic na sebe, byl stále zabalen do deky na mém břiše.

Druhý den po porodu jsme zakopali placentu na zahradu a zasadili k ní jilm. Na magistrátu proběhlo vše hladce, i když v nás nejspíš viděli ulítlí hippies.. Do půl hodiny jsme měli vystavený rodný list. S dětským lékařem také nebyly problémy, sice nám rozmlouval NEočkování, ale sám se pak přiznal, že některá očkování mu připadají zbytečná.

Tímto bych moc ráda chtěla poděkovat Marečkovi, že si mě vybral za svou maminku a dovolil mi poznat, jaké to je, když se můžu spolehnout na svou silnou vnitřní ženu.

Můj porod doma nebyl úplně podle mých představ, pár věcí bych ještě pozměnila, na něčem více zapracovala, přesto byl pro mě přínosnější, než předešlé porody v porodnici.


Milé ženy, věřte si! Jediný nepřítel je náš strach, ovšem na něm se dá zapracovat. Domácí porod není přijatelný pro každou ženu a jsem toho názoru, že žena by měla rodit tam, kde se cítí v bezpečí, ať už je to doma nebo v porodnici. Nejsem zastánkyně toho, že děti by se měly rodit za každou cenu doma. Záleží převážně na ženě, jak to vnitřně cítí. 


Vytvořte si webové stránky zdarma!