ON - minulý život

Je mrazivé ráno a já se dívám z okna ven, kde je vše zahaleno mlhou. Vše je šedé a pochmurné. Dokonale to vystihuje moji náladu. Jsem bez energie, bez radosti, jen pohroužená sama do sebe. Myšlenky mi utíkají k NĚMU. Vzpomínám na jeho pohled, na jeho rty, na jeho doteky a na jeho objetí. Chybí mi.

Když jsem měla možnost konečně pohlédnout MU poprvé zpříma do očí, zaplavil mě hřejivý pocit, který by se dal nazvat "konečně jsem doma." Pohled do JEHO očí mě uklidňoval, cítila jsem se v bezpečí. Později jsem si uvědomila, že je to ten můj ztracený pilot z minulého života, na kterého stále čekám, mělo to však háček, byl zadaný. Z dřívějška jsem měla zatím možnost zahlédnout jen tento útržek z minulého života:

Viděla jsem menší náklaďák, který měl na korbě nejspíše volně nasypané brambory. Stála jsem kousek od něho. Měla jsem hnědé vlnité krátce střižené vlasy, které mi částečně zakrýval šedý baret. Na sobě jsem měla obyčejný šedý vlněný kabát a teplou sukni ke kolenům ve stejné barvě. Bylo sychravo a chladno. Cítila jsem ve svém tělo neskutečnou zimu, i když byl nejspíš zatím jen podzim. Došlo mi, že jsem v období krátce po 1. světové válce.

Na náklaďák s brambory jsem se dívala nepřítomně a bez emocí. Měla jsem v sobě prázdno a rezignaci.

Po této scéně se objevil další výjev. Toulala jsem se městem a neměla žádný cíl. Necítila žádné naplnění, vše mi přišlo už zbytečné, můj život mi přišel zbytečný. Bylo po válce, ale já přišla o všechny své milované. O rodinu, o přátele a hlavně o partnera. Zůstala jsem úplně sama, ostatní byli mrtví. Ocitla jsem se tak v temné samotě a přišla si jak na jiné opuštěné planetě. Nechápala jsem, co mám se svým životem dělat. Smutek mě sžíral při pomyšlení na mého muže, už ho neuvidím, už mě neobejme a nepolíbí. Už nebudu naslouchat jeho vtipům. Obraz se začínal ztrácet.

Zajímalo mě, o jakého partnera se jedná a proto jsem se na tuto myšlenku soustředila. Zjevil se přede mnou usmívající muž v uniformě. Sršela z něho dobrá a milující povaha. Stále měl úsměv na tváři. Snažila jsem se v něm poznat někoho z nynějšího života, ale nedařilo se mi ho k nikomu zařadit. Přišla informace: setkání vás teprve čeká, opět se setkáte. Vše zmizelo jako opar.

Po setkání s NÍM jsem pochopila, že se dívám do očí svému pilotovi a později se mi ukázala další část ze života z dob války. Ležela jsem v posteli a pomalu začínala usínat, když najednou se mé tělo celé otřáslo. Bylo to nečekané a hned jsem skočila do vzpomínek:

Bombardují nás. Celé město se otřásá při dopadu bomb. S mým milovaným pilotem se krčíme na zemi, všude je ohlušující rámus - výbuchy, hroutící se domy. Mám strach. Přítel mi říká, ať se běžím někam schovat, že on se ještě pokusí zachránit nějaké lidi, kteří by mohli být živí. Odmítám ho opustit, nechci jít bez něho do úkrytu. On na mě ječí, ať se běžím okamžitě schovat, že mě pak najde, že přijde. Nerada ho uposlechnu a utíkám pryč. To byl poslední moment, kdy jsem ho viděla. Umřel po dalším náletovém útoku, když se snažil zachránit ostatní. Zmizel z mého života a já se s jeho ztrátou nemohla smířit.

Když jsem zahlédla tento další kus života, došla jsem k názoru, že HO nyní nemůžu jen tak nechat jít, i když je to všechno mezi námi složité a komplikované. Že život je strašně krátký a nikdo nikdy neví, co se stane. Během jedné vteřiny může být vše jinak, během chvilky může vše skončit. Vyvolával ve mně až moc silné emoce. Přestala jsem se MU už tolik bránit.

O celkovém vztahu se rozepisovat nebudu, ale brzy se mi otevřel další minulý život, kde hrál roli ON.

Prosila jsem Vesmír, ať mi ukáže ještě nějaký život, který jsem s NÍM prožila. Za zavřenýma očima se odehrála tato scéna:

Vidím odevzdanou a smutnou mladou ženu s dlouhými černými vlasy, jak se pomalu točí v nějakém víru. Nebrání se. Světlé šaty jí vlají kolem těla. Vím, že jsem to já.

Snažím se soustředit na to, co tato scéna znamená. Pak mi dochází, že jsem ve vodě a padám na dno moře. Posouvám se trochu zpět v čase. Jsem na dřevěné lodi, která pluje po moři. Stojím na okraji lodi a sleduji rozbouřenou vodu pod námi. Vím, že se s ním už neuvidím, musel utéct a každý jsme se museli vydat svou vlastní cestou. Jak mám ale bez něho vydržet? Jak mám zabít lásku k němu? To nejde. Jediný způsob, jak tuhle situaci vyřešit, je smrt. Proto skáču do divokých vln a nechám moře, aby mě utopilo.

Chci vědět víc a proto se zaměřuji na to, jak to vše začalo, co se stalo než jsem se utopila a hlavně kvůli komu.

Je mi 19 let a jsem v nějakém rybářském městečku. Obchodování s rybami je náš hlavní zdroj obživy. Naše město je obklopeno mořem, první co mě napadá, je, že jsem v oblasti Norska. Procházím se po místním trhu, který je hned u vody. Je chladné poledne, město je trochu v mlze. Zaujme mě shluk lidí, kteří jsou u nějaké dřevěné budovy. Všichni se tam kvůli něčemu dohadují, jsem zvědavá a tak jdu blíž. Vůbec netuším, co se děje, ale najednou moje oči zabloudí k jednomu klukovi, který se opírá o zábradlí před budovou. V ten samý moment se i on podívá na mě. Zastaví se mi dech a jsem ztracená v jeho očích. Srdce mi buší. V jeho pohledu postřehnu také zájem. Má černé rozcuchané vlasy a hnědozelené oči. Působí dost uvolněně a sebejistě. Je to takový rošťák na první pohled. Náhle mě už nezajímá, co se v budově řeší, rychle sklopím oči a pokračuji dál svou cestou. Tenhle kluk, který je stejně starý jako já, přeskakuje zábradlí a žene se za mnou.

Co se dělo dál, přesně nevím. Určitě jsme se vídali, ale pak se něco pokazilo. Z nějakého důvodu musel utéct ze země, protože stráž z hradu se ho snažila zatknout. Nejspíš se jednalo o nějaký podvod. Z hradu utíkal převlečený za jeptišku. Víc jsem bohužel z tohohle života nezahlédla.

Opět se ve mně probouzí pocit, že tentokrát HO nemůžu nechat jít. Jenže zároveň mám v sobě strašný emoční zmatek. Mísí se ve mně láska se strachem a panikou. Touha se sebekontrolou. Vnitřně jsem rozervaná, nerozumím sama sobě, proč emoce jsou k němu tak silné. Nakonec jdeme od sebe, náš vztah je bolestivý pro nás oba.

Jenže když jsem se dostala do situace, kdy jsem byla bez něho, myslela jsem, že mi pukne srdce. Smutek zaplavil celé mé tělo, byla jsem zoufalá, na nervy a jako by mi chyběl kus mé části. Tři týdny jsem se plácala v extrémních pocitech, myslela jsem si, že se snad už zblázním. Takže jsem si udělala další menší relax za účelem, abych viděla ještě nějaký minulý život s NÍM.

Vrátila jsem se do starověkého Egypta, kde jsem byla kněžkou. O tomto životě jsem už v jednou článku psala, ale připomenu znovu začátek:

Byl starověký Egypt. Já ležím na pohodlné pohovce v krásném a příjemném pokoji. Mám krátké černé vlasy, jemný nosík a stejné oči jako nyní. Opravdová kráska vyhledávaná muži - jsem egyptská kněžka a mým posláním bylo pomoci jim s problémy v sexu. Znala jsem veškeré praktiky, jak zlepšit jejich výkonnost, jak odstranit jejich komplexy a jak je přivést k duchovnějšímu vědomí pomocí milování. Ve většině případů jsem s nimi měla pohlavní styk. V dnešní době by se takováto žena označila nejspíše za prostitutku, ale dříve byly tyto kněžky uctívány a měly vysoké postavení ve společnosti - alespoň to mi vyplynulo z mé vzpomínky na minulý život.

Mnoho mužů se do mě zamilovalo, já si však od všech udržovala citový odstup. Nerada to přiznávám, ale byla jsem nesmírně namyšlená kněžka, i když jsem toho hodně znala. Sice jsem dokázala mužům pomáhat, ale nyní vidím, jak jsem využívala své krásy a zkušeností pro svůj prospěch.

A teď k tomu, co se mi otevřelo dál:

Tančím v průsvitných šatech a ověšená zlatem, na pažích a rukou mám silnější náramky a slabší řetízky mám kolem pasu. Jsem v místnosti, která je osvětlená pouze září svíček a můj tanec je velice svůdný. Každý můj pohyb je vyjádřením erotiky. Pak se přede mnou objevuje další scéna. Líbala jsem se s mužem, který byl černoch, moje pleť byla o trochu světlejší než ta jeho. Hned jsem v něm poznala JEHO. Náš polibek byl velmi procítěný, ještě teď mi přeběhne mráz po zádech, když si na něj vzpomenu. Jako sexuální kněžka jsem měla hodně milenců, ale jeho jsem milovala a věděla jsem, že on to cítí stejně. Před každým milováním věnoval mému tělu maximální pozornost. Vychutnával si moji kůži, kousek po kousku, líbal mě od shora až dolů. Moje tělo okamžitě reagovalo na jeho horké rty. Dokázal ve mně probudit neuvěřitelný chtíč a touhu. Jeho doteky jsem si opravdu užívala bez zábran. Naše samotné milování bylo naprosto úchvatné. Oba dva jsme byli pohlceni tím druhým. Ničemu jsme se se nebránili, jen si užívali spojení našich těl. Proudila mezi námi vášeň a procítění, ztráceli jsme se v nějakém jiném meziprostoru. Ať jsem se snažila sebevíc posunout dál v tomto životě, pořád jsem narážela na milostné scény s mým milovaným černochem. Řekla bych, že této činnosti jsme se spolu věnovali opravdu často. Je opravdu zvláštní vidět sebe sama při slastném si užívání. Nicméně mám pocit, že právě v tomto životě začalo JEHO mizení z mého života.

Když jsem se znovu probrala do reality, o všem jsem přemýšlela. V tomhle životě jsem se bála JEHO opětovného zmizení a raději jsem před NÍM utíkala, abych nemusela zase zažívat tu bolestnou ztrátu. A zároveň jsem HO nechtěla pustit, nechtěla jsem, aby zase zmizel z mého života. Ale co když je to všechno jinak, co když HO v tomto životě mám nechat vědomě pustit, nejen na úrovni fyzické, ale i mentální, prostě HO nechat volně a klidně odejít s pochopením? Co když se mám konečně smířit s jeho ztrátou? Je to vůbec možný?

Chvíli jsem se opravdu pokoušela tuto novou myšlenku zařadit do svého života. Ovšem brzy jsem zjistila, že mi to nejde.

A pak jednoho dne mi došly různé souvislosti. Uvědomila jsem si, že dost pocitů, které jsem s NÍM zažívala, má spojitost s mým dětstvím a otcem. Ale to je zas jiný příběh.

Nicméně z minuty na minutu odezněla ta šílená vnitřní úzkost a panické stavy. Najednou se mi vrátil úsměv a cítila jsem vnitřní klid. Jako kdybych ze sebe shodila obří balvan. Nicméně za dva týdny se opět vrátil ten pocit, že ještě není konec, že to není pořád dořešené a že mi opravdu chybí. Takže otázka je, co s tím. Vesmír nám dává skvělé životní lekce a budou se opakovat tak dlouho, dokud už neuděláme něco jinak.

A pak mi to při jedné úplňkové noci došlo. Nejsem to já, kdo by měl zabránit JEHO zmizení z mého života. Ale to ON se musí rozhodnout, zda já zmizím z toho jeho. Nemůžu se snažit udržet někoho ve své blízkosti, když pro mě není rozhodnutý.

My ženy se často snažíme držet mužů, kteří nemají dostatek odvahy vrhnout se do vztahu s námi. Paradoxem je, že právě takové muže milujeme a ti, co nám nabízejí modré z nebe, odmítáme.  Ale je potřeba přijmout to, že nikoho u sebe neudržíte násilím. Stejně tak, nikdo neudrží vás, pokud to tak necítíte. 

Jediné, co vám zbývá ohledně vašeho "uprchlíka", je smířit se s tím, že nechce být s vámi na sto procent. Opravdu se s tím smířit a přijmout to. Násilím vám to moc nepůjde, to by fungovalo jen na chvíli.

Možná, že jednoho dne přeci jen získá odvahu a poslechne své srdce místo svého strachu, ale určitě nemá smysl na něho netrpělivě a zoufale čekat. Před vámi je vaše vlastní cesta. Možná se přidá, možná ne.

Ani nemá smysl se honem vrhat do cizí náruče jen kvůli tomu, abyste zapomněli na předešlého partnera. Počkejte si, až ucítíte příjemné rozechvění hned při prvním setkání s někým novým. Do té doby věnujte lásku sobě. Tolik si ji zasloužíte. Tolik jste toho v životě už dokázali a vytrpěli a přitom sami na sebe nemyslíte. Ničíme svá těla i psychiku a ještě necháváme druhé, aby nás využívali a vysávali.

Takže takhle ne. Vstávej člověče a najdi v sobě sílu jít dál s hlavou vztyčenou, ale bez zášti a pochopením. Kdo ví, jaký je plán tvé duše.