Na statku - minulý život

Únor 2019
Rozešli jsme se s přítelem a já cítím neuvěřitelnou bolest. Prý si není se mnou jistý, nevidí naši společnou budoucnost. Neví, zda mě vůbec chce. To je něco na moje emoce. I když mi od začátku říkal, že lásku neumí projevit, přesto cítím neuvěřitelnou bolest.

Několik měsíců na sobě pracuji, snažím se podpořit svou sebe-hodnotu, srovnat si myšlenky i emoce. Postupně se mi to daří a já se cítím skvěle, i když jsem sama bez partnera.

Červen 2019
Opět se objevuje v mém životě. Prý mu chybějí děti i společné chvíle se mnou. Já jsem už ale vůči lásce k němu uzavřená. Odmítám se mu podřizovat. Nemám zájem o nezávazný vztah, který chce on. Přesto se občas vídáme. Když jsem s ním, snažím se užít si ty chvíle a být v pohodě. Když ale odjíždí ode mne po společně stráveném víkendu, je mi to vlastně jedno. Lásku nechci znovu projevit v plném rozsahu. Pozoruji v sobě však jednu zvláštní věc. Mám v sobě takový nutkavý pocit, který mi říká, abych tu pro něho byla. Nerozumím tomu, proč se mi stále vrací do života, proč je těžké mu jasně říct, ať už nejezdí, vždy mě ukecá. Tak ráda bych ten vztah s ním už konečně rozkódovala.

Jednou večer se ponořuji do jednoho minulého života:

Byla jsem malý kluk, asi tak 11 let. Může se jednat o Ladovské období. Rodiče vlastnili statek, který byl dost poničený a měl rozsáhlé pozemky. Stála jsem na louce, kde bylo plno koz a já je hlídala. Dívala jsem se na krajinu a v dáli jsem s touhou pozorovala hory. Moc jsem si přála poznat svět a vědět, co je mimo domov. Jací lidé asi žijí v těch dalekých horách? Určitě tam musí být krásně. Tolik jsem snila o tom, dostat se tam. 
Jako kluk jsem byla zvyklá od rána jen pracovat na statku, žádná škola a minimum zábavy. Neustálá dřina.

Na statek chodila malá holka, co se pořád na mě usmívala a pokukovala po mně. Poznala jsem v ní svého posledního partnera. Lichotilo mi, že se jí líbím, ale láska mě nezajímala, nějak mi ta holčina nedokázala rozbušit srdce. Celkově jsem se cítila imunní vůči citům. Holky mi přišly divný a dětinský. Já byla ve svých snech o světě.

Pak se čas posunul o několik let. Byla jsem už dospělý muž (35-40 let), nesla jsem na zádech otep sena. Zdědila jsem statek po rodičích, který jsem stále udržovala v chodu. Vzala jsem si tu malou holčinu, která mě chodila okukovat od mého dětství. Přišlo mi to jako dobrá volba, nebyla to svatba z lásky. Měli jsme spolu asi 5 dětí, o ně se starala pouze má žena, já byla od rána do večera někde pryč, stále bylo co na práci - kozy, seno, dřevo, pěstování. 

Moje žena věděla, že ji nemiluji, ale přijala to bez protestů. Měla mě ráda a já svým způsobem ji také. V podstatě to bylo vyhovující a pohodové manželství. Jen já v sobě měla stále pocit nenaplnění, stále mě to táhlo pryč něco prožít, ale bála jsem se vyjít z toho, co znám a podívat se do světa. Navíc jsem v sobě měla silně zakořeněnou otcovu představu o mém životě - vést statek, dobře se oženit a dožít. Byla to ovšem jeho představa a ne moje. Nastavila jsem si nesmyslné hranice, ovšem v té době se není čemu divit, všichni tak fungovali.

Než skončila tato vize, viděla jsem sama sebe umírat v posteli. Moje tělo bylo fyzicky vyčerpané z neustálé práce. A já poprvé litovala, že jsem celý svůj život jen dřela a dřela aniž bych se snažila rozvíjet svůj vztah s manželkou. Tolik jsem litovala, že jsem ji víc neobjímala a neprojevovala lásku. Chtěla jsem se omluvit, že jsem nebyla dostatečně milující manžel a chtěla to napravit, ale už bylo pozdě. Umírám a nesu si s sebou lítost a pocit viny.

Probírám se do bdělého stavu a uvědomuji si, jak jsem si s přítelem dokonale vyměnila roli. On je v tomto životě nyní citově nepřístupný, i když vím, že je mu se mnou dobře. Já jsem zase ta trpělivá a chápající. I když to může znít bláznivě, píšu příteli, že se mu upřímně omlouvám za to, že jsem mu v minulém životě nedala lásku, vím, že on to pobere a pochopí. Sama pak dál pracuji na odpuštění sama sobě - odpouštím si, že jsem v minulém životě nedala dostatek pozornosti. Zvědomuji si, že není potřeba se v tomto životě už za to trestat. Co bylo, to bylo. V tomto životě můžu začít projevovat lásku znovu, ovšem s někým, kdo tu lásku přijme a bude ji umět také dávat. Vím, že přítel tohle zatím neumí, nechce se mi na něho čekat. Pomalu ve mně zraje odpoutávání se od něho. A jednoho dne se naše cesty rozešly nadobro.