Propojeni v minulých životech

Ležela jsem večer v posteli a se zavřenýma očima jsem poslouchala jednu zajímavou hudební skladbu, její tóny se dotkly mé duše, zabrnkaly na ta správná místa. Náhle jsem ucítila, že má mysl se vypíná a já se propadám do hlubin podvědomí.

Ocitla jsem se v období mezi lety 1860-1900, přesný čas jsem nedokázala určit. Byl chladný podzim, obloha byla zatažená, ledový vítr si pohrával s barevnými listy okolních stromů. Stála jsem na rohu hřbitovní zdi, která byla na samotě a netrpělivě jsem natěšená čekala. Byla jsem prostá služebná u jednoho panstva, měla jsem svou komůrku u nich v domě.

Konečně k hřbitovu dorazil ON. Jak byl v mých očích krásný. Elegán s cilindrem na hlavě, šedivý frak, který poukazoval na to, že je z vyšší společnosti. Tmavé vlasy měl krátce střižené, pod nosem měl uhlazený knírek a v jeho očích svítilo šibalské světýlko. Usmál se na mě zářivým způsobem tak, jak to dokázal jen on. Srdce mi začalo bušit jak o závod. Nabízí mi svou ruku (rámě) a společně odcházíme. Vše je v tajnosti a daleko od zraky lidí. 

Objevuje se další scéna. Milujeme se a náš vztah je plný vášně. Jsem do něho zamilovaná a čekala bych na něj až do smrti. On to tak však nevnímá. Rád mě vyhledává na milostná dobrodružství. Cítí se se mnou uvolněně a příjemně, je mu se mnou dobře, ovšem nejsem na stejné společenské úrovni jako on, o lásce a nějakém závazku nechce ani slyšet. Já to chápu, jsem přeci jen služebná.

V ten moment jsem se opět probrala do reality. Jsem fascinovaná, jak jen díky hudbě jsem dokázala nahlédnout do jednoho z mých minulých životů. Pana elegána - říkejme mu Aleš - jsem poznala ihned. A první myšlenka, která mě po probrání napadla byla: "A zase na něho čekáš, stále tě to baví čekat?" Jen jsem se v duchu ušklíbla, budu si muset toto téma vyřešit, já vím, já vím. Zajímavé ovšem na tom je, že jsem si uvědomila, proč od dětství mám tak ráda hřbitovy. Když jsem byla malá, vždycky jsem v každé vesnici chtěla jít k hřbitovu, cítila jsem tam paradoxně radost a klid. Jako bych tam něco (nebo někoho) hledala. I dnes, když jedu k babičce do Jizerek, chodím si na hřbitov sednout na lavičku a nechávám vítr pohrávat si s mými vlasy. Posedím jen chvíli, tak akorát, abych dobila energii. Přeci jenom by asi bylo dost divné, kdyby mě tam viděli ostatní sedět celý den. Jejich mysl by asi dokázala vyprodukovat zajímavé příběhy.

Střih.

Za měsíc jsem potkala jednoho zajímavého muže - říkejme mu Kryštof. Přišel mi svou osobností velice zajímavý, byl zábavný a okamžitě se do mě zamiloval. Já to však tak necítila, i když má nejspíše vše, co jsem si u muže vždycky přála. Dostali jsme se k tématu minulých životů a jemu se později otevírá jeden náš společný minulý život. Jen podotýkám, že neměl absolutně žádné tušení o mém minulém životě s Alešem (elegánem), vůbec nic jsem mu nevyprávěla. Zde je jeho vyprávění:

Je chladný podzim, skoro už zima. Vítr je opravdu ledový. Jsem nejspíš nějaký obchodník, protože mám jemné ruce, má postava je beze svalů (v tomto životě si velmi zakládá na fyzičce, tělo má vypracované). Šel jsem se schovat do hospody. Potkávám tam jednoho chlápka z lepší společnosti, je to sympaťák a dáváme se okamžitě do řeči. Po pár pivech jsme už docela dost opilí a on mi začne vyprávět o své milence. Vypráví to do nejmenších detailů a já v jeho milence poznávám tebe. Vím, že mluví o tobě. V té době jsem byl tvůj přítel a byl jsem hodně výbušný, horká hlava. Strašně jsem se naštval a vyzval jsem ho na souboj. Vyšli jsme ven, dali nám do rukou pistole (on mi říkal, co to bylo za druh, já to zapomněla). Byla už noc a tak strašná zima. Cítil jsem ji i přes značnou opilost. Vystřelil jsem první, ale úplně jsem ho minul. Na řadě byl on. Dlouho na mě mířil s upřeným pohledem. Podíval jsem se na noční oblohu, která byla plná hvězd. V ten moment mě zasáhla kulka do krku. Složil jsem se k zemi, chvíli se moje tělo cukalo a pak jsem zemřel.

Když mi dovyprávěl svoji vzpomínku, chvíli jsem mlčela. Byla jsem v šoku. Pověděla jsem mu pak svoji část minulého života. Kryštofovi jsem pak řekla: "Víš, ale jediná věc mi na tom nesedí. Aleš by kvůli mě neriskoval život, zas tak důležitá jsem pro něho nebyla." Na to mi odvětil, že v té době výzva na souboj byla hlavně o hrdosti, pokud by výzvu Aleš nepřijal, byl by za slabocha. Navíc byli oba dva opilí.

Po tom, co se mi spojily tyto dvě části vzpomínek, jsem pocítila smutek nad smrtí Kryštofa. Jako kdyby si to má duše uvědomila až nyní. Kryštof je však opravdu úžasná bytost a řekl mi, že není třeba si brát s sebou pocity viny do tohoto života. Bolest jsem si odžila už minule a on mě z ničeho neviní. Co se stalo, stalo se, je rád, že jsme se opět potkali, i když já vztah s ním nechci navazovat.

Tak i takové věci se mohou stávat - žijete si nějaký svůj život, svou filozofii a najednou přijde někdo, kdo dá další kousek skládačky do puzzle zvané život. 


Nelly Burešová

Vytvořte si webové stránky zdarma!